Porovnání 9 let a teď

7. května 2012 v 11:55 | Dem |  Krátké počtení na 10 minut a nebo míň
Nazdar moji milý čtenáři... Dneska jsem tu zas, abych vám něco ukázala :) Našla jsem povídku starou asi osum let a povídku, co jí neni ještě ani měsíc. Obě sem dám a schválně.. já myslím, že se u toho hodně pobavíte...

1: Starší:

O malé vílí holčičce

O malé vílí holčičce








Žil byl jednou jeden principál jménem Tom.Tom vlastnil malý cirkus jménem Humberto.

Tom vlastní cirkus Humberto se svojí ženou Sárou.

V cirkuse nežili jen Tom a Sára ale taky jejich dcera Aneta.

Pak tam měli své kamarády Marka,Kateřinu,Moniku a Pavla.

Marek s Monikou měli dceru jménem Šárka a syna jménem Vojtěch.

Kateřina a Pavel měli Tomáše,Simonu a Nikolu.

Všem dětem bylo okolo 14ti let.Ale teď dost reality,pohádka a nebo snad příběh začíná

právě TEĎ!!!!!



"To bylo zase jednou představení''řekla Šárka.

"To teda jo'',přidal se Vojta.

"A ti drzouti v první řadě jak řvali na Sultána ty čokle!'',

rozhorlila se Aneta.

"Chudák pes",usoudil Tomáš.

Početná skupinka dětí se jako obvykle po představení začala bavit a diskutovat.

Posléze se i pošťuchovat a nakonec z toho byla i rvačka.

"Hele půjdeme na to dětské hřiště tam u nich před školou?'',zeptala se Simona.

"Tak jo'',řekla Aneta.

A tak se skupina vydala k hřišti ke škole u které šapitó stálo.

Když dorazili na hřiště užasli, přepokládali že na hřišti nikdo nebude ale byl.

Na jedné ze dvou houpaček seděla malá holčička. "Jak se jmenuješ", zeptala se Aneta po chvíli mlčení."Jmenuji se Karolína'', odpověděla. Najednou uslyšeli jak někdo křičí. Byla to Nikola. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁ", řvala. "Co se děje?", zeptala se ustrašeně Simona.

"Nevšimli jste si, že Karolína na té houpačce nesedí?'',odpověděla plačtivě Nikola.

Teď si toho už všichni všimli, Karolína měla křídla.

"Co to máš,jak to že máš křídla?" podivoval se Vojta.

Po chvíli se Karolína zřejmě konečně rozhodla na tuto otázku odpovědět. "Ano, mám křídla, zpočátku mi to připadalo úžasné, ale pak……",na chvíli se odmlčela."No a pak.....?"naléhala Šárka.

"No, a pak sem zjistila, že to tak úžasné není. Teď se nemůžu ukázat ani před svými vlastními rodiči". "A proč",zajímal se Tomáš(který to zjevně nepochopil). "No, protože", vysvětlovala rychle Šárka(aby jí nikdo nepředběhl),"by Karolínu mohl vidět i někdo jiný než jen

její rodiče, a nakonec by jí lidi mohli chtít chytit do sítě a nacpat do klece" "Aha",odpověděl trochu hloupě Tomáš.

"Přesně tak", přitakala Karolína,a na chvíli se odmlčela. Pak ji zjevně něco napadlo. "A nemohli byste mi pomoct?", zeptala se najednou.

"No, moc rádi, ale jak?",zeptala se Aneta.

"Mohli by jsme ty křídla Karolíně ustřihnout?", zeptal se Vojtěch.

"Ne, to rozhodně ne!", řekla Šárka.

"A co kdybychom je Karolíně jen tak svázali?",

zeptal se po chvíli Tomáš. "No, tak to taky ne!", rozhodla Aneta. "To by Karolíně taky nepomohlo."

"A co kdybychom

pozvali tvojí mámu Šárko?", řekla po chvíli Aneta.

"No jo", řekla Šárka " ona je přece čarodějka, mohla by ti Karolíno, ty křídla

odčarovat." Ale o tom Karolína nechtěla ani slyšet, prý že by ji mohl někdo vidět a kdesi cosi.

"No tak nám nezbývá nic jiného", řekla Aneta, "než tvojí mámě tu knihu na chvíli vyfouknout."

"No tak jo", řekla pomalu Šárka, "ale máma se o tom nikdy nedozví, jasný?!"

"Tak jo Karolíno, ty tu zůstaň a my to rozjedem. Vojto ty dojdi zabavit rodiče včetně mámy Šárky. Aneto a Šárko vy jděte najít a přinést tu knihu. Simono a Tomáši vy jděte najít nějakou nádobku a přísady do lektvarů,asi to budeme potřebovat a já tu budu s Karolínou aby se nebála".Za 30min.se všichni sešli na hřišti se svými zadanými úkoly.

Pak už jen stačilo najít stranu 500, kde tohle kouzlo bylo popsané a během hodiny a půl byl lektvar umíchán.Karolína si nedůvěřivě přičichla a pak vypila do dna, v tu ránu se celá rozzářila jako žárovka a pak dopadla na zem, ale bez křídel.

HURÁ,vykřikli všichni.

Potom co se s Karolínou rozloučili vydali se všichni(bez Karolíny)k cirkusu.

"To bylo dobrodružství na které nezapomenu."ozvala se najednou Aneta."To teda jo", řekla Šárka. "Já si to myslím taky", přidal se Tom. "To je fakt", přidali se Simona, Nikola a Tomáš.A tak naše pohádka končí.

2 nová:
"Ty tomu prostě nerozumíš. Já a Katrin jsme jen kolegové v práci", snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona ho už neposlouchala. V hlavě jí hučelo a před očima se jí rozlila mlha jako pokaždé, když měla podle ní ve věci jasno. Nechtěla slyšet jeho výmluvy, ze kterých se jí už dělalo špatně. Teď už chtěla jenom pravdu. "Mně je to už ale jedno! Nemám už sílu. Jdu pryč!" odvrátil se, aby ji neviděl plakat. Chtěl něco říct, ale nenalézal ta správná slova. Propásl svoji šanci a pak už jen viděl, jak se dívka vzdaluje. V ruce svíral klíče od jejich starého mercedesu, který si koupili na cestu do Berlína. Bylo to hned potom, co byla cesta do Berlína volná. Vzpomínky vybledly, mercedes zůstal. K jeho údivu auto nechtěla vyhodit, stejně tak jako všechno to, co ji zůstalo z doby předtím. Přešel k oknu a jen se díval, jak dívka s kaštanově hnědými vlasy a brýlích na očích vyjíždí z příjezdové cesty a pak mizí na konci ulice.

Jela. Ve škole se jí většina lidí smála, že je jako kluk. Ráda si hrála s plastovými autíčky. S těmi, která dostala od táty, který je sehnal někde na trhu. Vyrobili je pracovníci z NDR. Měly všechny možné barvy a všem se líbily. Vzpomněla si, jak na ni otec křičel, když se jí při jednom zvlášť obtížném manévru ulomilo levé kolečko. Přední. Jela. Šlapala na pedály, točila volantem, stavěla na světlech. Naprosto automatický reflex, který si vybudovala sama, protože řízení milovala. Jede. Uhýbá. Brzdí. Troubí. Křičí. Náraz ticho…..

Spěchal k ní. Bál se toho, co uvidí. Přesto však utíkal. " Bude to dobré? Dostane se z toho?". Doktor pokrčí rameny." Ten, koho nabourala, zemřel. Ona je na tom špatně. Nechci vám slibovat." Sestřička mu ukázala pokoj. Chvíli před dveřmi váhá, neví co říct. Pocit viny mu ochromuje mozek. Otevírá dveře.

Dva měsíce v nemocnici. Několikrát přemýšlela, jestli nebude lepší odejít. Jenže strach ji vždy donutil nechat to tak, jak to je. A pak ji pustili. Náhle zadoufala, že zůstane. Ukrýt se před světem. Před ním. Sestřička ji doprovodila až ke vstupu. Na slunci se tam třpytilo nové nablýskané červené Volvo. Před ním stál on. Opíral se o kapotu. Vlasy se mu na slunci leskly. Líbil se jí stejně jako tenkrát, když ho viděla poprvé. Jenže tenkrát o něm neměla předsudky. Nevěděla, že ty vlasy se nelíbí jen jí, ale i spoustě dalším. Neviděla, že on se nechá, a že už po dvou měsících po svatbě bude chodit domu jen jednou za týden a někdy ani to ne. Teď už o něm věděla vše. Po devíti letech manželství měla v celku jasnou představu o jeho záletech.

Když neobratně vykormidlovala ze dveří nemocnice a usmála se na sestřičku, zatajil se mu dech. Jeho milovaná. Nepoznal by ji. Bledá kůže, vlasy přeleženy a nemocniční plášť visel na jejím pohublém těle, které se mu vždy zdálo tak plné elánu. Strčila do kol vozíku a vydala se k němu.

Usmál se a otevřel dveře auta. Najednou věděla, že nebude moct nastoupit. Do toho auta. Do jeho života. Podvědomí jí říkalo ať to nedělá, jenže kdo poslouchá mozek když srdce káže jinak? Přesto že jí podváděl ona ho milovala. Připadala si jak v příběhu z telenovely. Její příběh byl už předem naplánovaný a ona už byla jen figurka.. pěšák v poly, který měl svůj strastiplný příběh vyplnit. Nenáviděla ho. Strčila do kol svého vozíku. Byla upoutaná na vozík. Na jeho pomoc. Na něj….





Pozn. autora:Autorka tímto nepředává autorská prává škole fzš.O.Chlupa. Nedovoluje svobodné šíření tohoto textu, ani jeho veřejnou publikaci, pokud nepředchází minimálně ústní domluvu.






Tak já doufám, že sem sem se zlepčila alespoň trochu...
Vaše potměšilá Dem
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 7. května 2012 v 15:15 | Reagovat

áále neumím :D to za mě všechno dělá ten editor :D
tyjo to je hezká pohádka! kde jsem já byla v devíti letech...:DD

2 Anne Anne | Web | 31. května 2012 v 12:47 | Reagovat

Obidve príbehy sú pekné ;) Je vidieť, že si sa za tú dobu v písaní zlepšila.
Ja si ešte stále pamätám na moje prvé poviedky :D vlastne úplne prvá bola do školy, písali sme príbeh o zvieratkách a ja som skomolila príbeh o tigrici, ktorá utiekla zo zoo do lesa, kde si našla kamarátov, opičky :D no proste, ja sa na tom furt smejem, keď si to čítam.
Viacerí mi vravia, že som sa oveľa zlepšila v písaní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama