Milionář...

3. prosince 2011 v 20:13 | DEM |  Krátké počtení na 10 minut a nebo míň


(za gramatiku, překlepy a příběh či perverznost autor neručí..
obraťte se v případě nutnosti na autorova právníka)

> <
> <
> < Byl starý. Už když jsem ho potkala. Mě to bylo jedno.Milovala jsem
> < ho takového jaký byl.To on byl ten pravý. Dokázal všechno. A když
> < jsem potřebovala, kdykoliv tu pro mě byl. Já jsem ovšem vždy ocenila
> < to, že když jsem chtěla.Neptal se a prostě odešel. Do rohu, koutu...
> < pryč.V našem vstahu nefungovala slova. Jen posumky a gesta. Rozuměl
> < mi i když jsem nepronesla ani slovo. Já mu ovšem nerozumněla. Pro
> < tuto vlastnos...pro ten okamžik...pro to žít. Tichý,pokorný a
> < nezranitelný. Vždy, když jsem přišla ze školy, hodila jsem tašku do
> < kouta a den byl pak jen náš.
> <
> < Chodili jsme tichou pouští.Hlučným městem.Brodil se rozatvenými
> < ledovci a ledovou lávou. Stejně jsme vždy zkončili na pláži.Oba jsme
> < jí milovali. Každý den jsme se vykoupali a on pak nadával, že není
> < rád mokrý a slaný.Slibovala jsem že ho pak umeju.On se smál.Milovala
> < jsem jeho tichý a tak dokonale znějící smích.Protože na pláži jsem
> < mu rozuměla.Na pláži uměl mluvit.Na pláži se smál. Běhali jsme tam a
> < sem a připadali si jako milionáři. Milonáři pocitů.Vlastni jsme
> < všechny. Smutek,když jsem byla pryč. Radost,když jsem se vrátli ze
> < školy. Rozjaření, když jsme se ponořili do oběvu.Překvapení,když
> < jsme zjistili že naše pláž je tu a lásku, to když jsme běhali po
> < pláži a připadali si jako milionáři...Jednoho dne to přijít muselo.
> < Sedla jsem si vedle něj na postel a jedním pohybem si sundala růžové
> < tílko. Koukal na mě, jeho smutnýma očima, jako kbdyby říkal: "To
> < nedělej" ale já chtěla.Chtěla jsem, aby viděl jak vypadám, jaká
> < jsem. Ani se nepohnul. Jak to, že to s ním nic nedělá? Jak si to
> < může dovolit? Jak se mohl zachovat tak lhostejně? Copak on už mě
> < nemá rád? Stála jsem tam předním pokořená, smělá, mladá.Byl tak
> < starý...
> <
> < Naposledy jsem se na něj podívala.Nic... Vstek mnou začal lomcovat.
> < Byl stejný jako každý jiný. Zaklapla jsem za ním dveře pokoje se
> < slovy: Zase příjdu. Přišla. Nůž... Polamu mu vyloupala oči.Uřízla
> < ruce. Useklala nohy a urvala hlavu. Celou dobu seděl klidně. Nic
> < neříkal. Nekřičel.Zatím co ona se smála. Seděl a pomalu umíral.
> < Nakoec vykuchala tělo a jeho vnitřek rozvěsila po pokoji.
> <
> < ***
> <
> < Zase seděla v pokoji sama. Teď by ho tu chtěla. Chtěla by se k němu
> < přitulit. Projít se s ním po pláži.Být milionářem. Ale on tu nebyl.
> < Byl pryč.Už nikdy se nevrátí.Spoutána svěrací kazajkou. Ležela
> < klidně na posteli.Čeklala na smrt. Teď už chápala, proč ležel tak
> < klidně, přesto, že ho ničila. Mstil se jí. Bylo mu jasné kam se
> < dostane.Bylo mu jasné, že tak se jí pomstí mnohem víc.
> <
> < Dveře se otevřely. Polekaně vzhlédla: "Chtěla bych plyšáka" Vyštěkla
> < na ošetřovatelku. "A jakého slečno?" zeptala se lhostejně
> < ošetřovatelka. Byla tu už dlouho. Pracovala tu bezmála deset let
> < byla na podobné výjevy zvyklá." Toho mýho! Toho, co má očíčka z
> < knoflíků a staré hadrové tělíčko.S dobrou myslí a nevyčerpatelnou
> < nápadivostí.Chci ho tu mít, chci s ním mluvit a chci mu ukázat
> < vše...tentokrát zareaguje. Chci mu dát ještě jednu šanci..."vzlykala
> < jsem... "Ale toho jste přece zničila slečno... proto jste tady.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie von Blanchet Ellie von Blanchet | Web | 3. prosince 2011 v 20:51 | Reagovat

Samozřejmě, že jsem to psala sama. Nesnáším kopírování. Co se článku týče, je to dobré, ale možná bych trochu prohloubila tu zabíjecí část...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama